Z premiantů propadáci
Charles de Gaulle si prý měl postěžovat, jak je těžké vládnout národu, který má tři sta druhů sýrů. My Češi tři sta druhů sýrů nemáme, ale jinak jsme taky pěkný bestie. Andrej Babiš to má teď těžké. Na jaře se naparoval, jak to dobře zařídil a ještě dnes mává statistickou tabulkou, jak je na tom Česko dobře. Tabulkou mává, bohužel v době, kdy se dá říct bejvávalo a jediné, čím teď oslní, je atak na WHO, jaká je to parta pitomců, protože byla proti rouškám a nevěděla, že nějaká pandemie je. To vše v době, kdy křivka nákazy prudce roste a počet nakažených převyšuje nejhorší jarní čísla. Teď už není čím se chlubit. Propadáme do červené zóny semaforu a dá se čekat, že nám sousedi zavřou hranice.

Pikantní na tom všem je to, že je v tom Babiš nevinně, jak na jaře, tak teď.

Na jaře jsme všichni uvěřili, že je situace vážná. Šili jsme roušky, drželi se spíš doma a zdravili se drcnutím lokte. A počty nákazy šly dolů. V průběhu času do nás všichni chytří hustili, že o nic nejde a že kovid je rýmička a že rouška je náhubek a kdo ji nosí, že prokazuje otroctví ducha. Rádi jsme tedy uvěřili, že se nic neděje, kdo by nechtěl jít pohodlnější cestou? Tak jsme tedy roušky odhodily tak slavně, jako to děvčata v šedesátých létech dělala s podprsenkami: jaké osvobození! Dovolenkáři se vraceli z ciziny a hlásili, že se všude jinde restrikce dodržují mnohem víc než u nás, včetně našeho milovaného Chorvatska, o Německu nemluvě. No a je tu druhá vlna.

Hloupé je, že dnes už nikdo nedokáže vyvolat ve veřejnosti takovou ostražitost, jaká byla na jaře.

Pro svoji osobu, zde a na tomto místě, se přiznávám, že právě proto si budu teď dávat mnohem většího bacha než dřív. Následujte mě. Kovid dovede bejt pěkně hnusnej. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Není Bart jako Bart

Pamětníci mých psích příhod si vzpomenou na Barta, mého rotvajlera. To bylo psisko – bombarďák. Nikoho a ničeho se nebál. Když tenkrát létaly přes náš barák horkovzdušné balóny, všimni psi zalejzali, kdežto on skákal v naději, že doskočí na koš a kousne ho. Rachejtle? Miloval odpalování. O psech nemá smysl se rozepisovat. Musel jsem ho mít připnutého titanovou sponou k horolezeckému lanu a košík měl z armovacích drátů. Jmenoval se Bart.

No a včera takhle jdeme a potkali sousedku. Má pejsky, takové ty mini-chrty, vipety. Jeden byl v pohodě, ten druhý, když viděl Gari a Noru, zdrhnul na pole a ze vzdálenosti patnácti metrů přihlížel, celý rozklepaný.
No tak, Barte, pojď… volala na něho paní.
Můjtě tondo… Bart… Neměl by se jmenovat jinak?